Dodnes mám schované střevíčky z tanečních. Jsou po mé mamince, dovezla si je z dalekých zemí v šedesátých letech, když byla letuškou. Jsou celé ze stříbrných pásků, jako pro princeznu.

Ale jako ta princezna jsem je neprotancovala. Vzala jsem si je do tanečních kurzů, kde bylo bohužel dvakrát tolik holek co kluků. Navíc taneční mistr často vyhlašoval dámskou volenku, což byl pro mou hrdost tvrdý oříšek. Téměř všichni kluci byli o hlavu menší než já a ti dva, co byli stejně vysocí jako já, byli zadaní. Jako celoživotní křivdu pociťuji, že všechny pěkné vysoké chlapy zabraly mrňavé vnadné ženské a na nás vysoké zbyli ti menší, v lepším případě stejně vysocí. Osud mi odepřel onu slastnou chvíli, kdy při polibku zakláním hlavu jako Scarlett O´Harová, když se objímá s Rhettem Butlerem ve filmu Jih proti severu.

Zajímavé je, že moje dcera tenhle problém vůbec nemá. Její přítel je o kousek menší a moc jim to spolu sluší.

Ještě k té dámské volence. Sotva pan tancmajstr ohlásil dámskou volenku, řady tancechtivých dívek vyrazily k ustupující řadě netancechtivých chlapců. Všichni ti mrňaví, upocení, beďarovití chlapci byli násilím odtrženi ode zdi a přinuceni k nemotorným pohybům. Něco takového bylo pod moji úroveň. Pro boj v davu mě nikdo nevycvičil. Když byla někdy náhodou vyhlášena pánská volenka, nikdo si ke mně nikdy nic nedovolil. Zkrátka, zůstala jsem na ocet. Byla jsem tam asi 3x, skončila jsem u mazurky. Tu jsem si zatančila s chlapcem s mnoha dioptriemi, který do mě omylem vrazil a já to považovala za výzvu k tanci.

Když si jenom vzpomenu na tu přípravu, vybírání látek, střihů, dojíždění ke švadleně, v den D česání, líčení, vonění… a nakonec jedna mazurka. Kdybych to zevšeobecnila – my ženské se pro ty chlapy nějak moc angažujeme.

Krásné, ale nevyužité střevíčky a šaty jsem pečlivě uschovala, že se jednou budou hodit. No, nehodily se, můj život se začal ubírat křivolakou cestou, po které se dalo chodit pouze v teniskách. Šaty si přešily moje mladší sestry, střevíčky zůstaly na památku.

Comeback zažily, když moje dcera dorostla do tanečních. Ta je na rozdíl ode mě skutečně protancovala.

Protože je pro mě obtížné vybírat a hlavně zkoušet boty, vyřešila jsem to po svém. Před lety jsem si v jednom katalogu vybrala pro mě vhodné tenisky. Hned jsem se strefila, padly, byly lehoučké a hlavně neměly drsnou podrážku, takže se v nich dalo šmajdat bez zakopávání. Již několik let poptávám stejný typ. Vydrží sedm měsíců. Při objevení druhé díry v podrážce, promptně objednám nové a mám na již zmíněný časový interval vystaráno.

Stejně nejraději chodím bosa. No, moc toho nenachodím, spíš posedávám, na delší trasy jezdím na vozíku.

A právě na tom vozíku jsem si nedávno tance dosyta užila. Unie Roska připravila rekondici v Luhačovicích, na kterou pozvala přátele ze Slovenska, členy Slovenského svazu sclerosis multiplex. Rekondice trvala týden, byla plná zajímavých přednášek, ukázek cvičení, dobré nálady, setkání a mnoho dalšího. Na jeden společenský večer byla pozvána cimbálovka. Rytmus čardáše mě doslova hypnotizoval, poslouchala jsem, neustále popojížděla blíž a blíž k tanečnímu parketu. Nakonec jsem odhodila všechen stud. Prostě jsem chtěla tančit! Vypůjčila jsem si od Beáty jejího manžela Ľuba a už jsme to vytáčeli. Tedy Ľubo mě vytáčel i s vozíkem a myslím, že se docela nadřel. Bylo to doslova tancuj, tancuj, vykrúcaj, kdyby tam byla nějaká piecka, určitě bychom ji zrúcali.

Neprotančila jsem střevíčky, ale kolečka a moc jsem si to užila!

Mějte se krásně.

Ivana Rosová, Unie ROSKA Praha

Vlastný virtuálny server od 5,65 € od WebSupport.sk

Prihlasovanie je určené iba pre správcov obsahu. Iní používatelia (napr. fóra) tu prístup zriadený nemajú.

POZOR! Každý neplatný pokus o prihlásenie je zaznamenaný.